Monitoring elektronické pošty zaměstnance - judikatura

V poslední době můžeme registrovat zvýšený zájem médií i laické veřejnosti o problematiku monitoringu elektronické pošty. Zejména poslední, posléze částečně dementovaná, zpráva z Finska, podle které nejznámější finská společnost Nokia, největší světový výrobce mobilních telefonů, hrozí, že odejde ze země, nebude-li schválen zákon umožňující kontrolu mailů zaměstnanců, znovu rozproudila diskuze na toto téma. O tomto tématu na těchto stránkách bylo již pojednáno v článcích JUDr. Jansy Kontrola zaměstnance při výkonu práce s počítačem  a Způsoby kontroly zaměstnanců dle nového zákoníku práce nicméně pro jeho závažnost se k němu opět vracíme, a to z pohledu zahraničních zkušeností.

Zaměstnavatelům v zahraničí v řadě případů soudy přiřkly právo poslouchat nebo číst zprávy zaměstnanců učiněné na pracovišti. Příkladem za všechny může být rozhodnutí odvolacího soudu v Kalifornii jehož předmětem bylo odvolání žalobkyně Bonita P. Bourke proti předchozímu rozhodnutí soudu, jenž neuznal její tvrzení, že žalovaný, kterým byl Nissan Motor Corporation in U.S.A. (Nissan), narušil její soukromí a porušil její ústavně zakotvené právo na soukromí tím, že vyhledal, vytiskl a rovněž četl emaily žalobkyně.

Podstata sporu

Žalobkyně byla zaměstnána jako informační technik jehož úkolem bylo řešit problémy operačního systému. Během trvání zaměstnaneckého poměru žalobkyně byla v průběhu jednoho školení zaměstnanců, jež mělo za cíl ukázat, jak využít internet při jednáních, náhodně vybrána její odesílaná korespondence. Naneštěstí pro žalobkyni byla většina zpráv osobního charakteru se sexuálním motivem a bez jakéhokoli kontextu s pracovní náplní. Vedoucí školení neprodleně informoval o obsahu zpráv vedení Nissanu, který písemně varoval žalobkyni před podobným chováním a upozornil ji na porušování předpisů společnosti používáním počítačů společnosti k soukromým účelům. Žalobkyně současně během zaměstnaneckého poměru obdržela několik písemných sdělení týkající se její výkonnosti, kde získala jedny z nejneuspokojivějších známek.

 Po obdržení posledního varování, jež současně informovalo, že výkonnost žalobkyně bude v následujících měsících bedlivě sledována, žalobkyně hned následující den podala výpověď. Následně podala žalobu, v níž tvrdila, že došlo k zásahu a porušení jejích ústavních práv. Žaloba byla rovněž namířena proti nátlaku společnosti vůči žalované, který dle žalované pramenil ze stížností na porušování jejího soukromí.

 Stanovisko soudu

Odvolací soud v dané věci se omezil na zamítnutí žaloby s odůvodněním jehož podstatou bylo:

 Žalobkyně nemohla nabýt odůvodněně představy o soukromosti posílaných emailů,  jelikož tak činila z počítače žalovaného, z emailové adresy sloužící výhradně pro obchodní sdělení, jakož i z upozornění žalovaného na vyvarování se této činnosti.

 Soud konstatoval, že otázka zásahu do soukromé sféry jedince závisí na určení, zdali se daná osoba opodstatněně domnívala, že soukromím, které bylo narušeno, disponuje. To znamená, že by žalobkyně musela být přesvědčena o tom, že nikdo jiný k jejím zprávám přístup mít nebude. Žalovaný Nissan argumentoval právě neexistencí domněnky v soukromí žalobkyně při užívání emailu. Na podporu toho tvrzení žalovaný uvedl, že 1) žalobkyně podepsala formulář, dle kterého se zavázala používat počítače žalovaného výhradně k obchodní činnosti. 2) žalobkyně věděla o tom, že emaily mohou být čas od času zpřístupněny i osobám odlišným od příjemců, jako se to stalo např. při školení zaměstnanců Nissanu. Soud naopak nepřesvědčila argumentace žalobkyně, podle které získala heslo umožňující přístup do počítače a tudíž předpokládala, že odesílané zprávy nemohou být čteny nikým jiným a potvrdil rozhodnutí soudu nižšího stupně.

 Z výše uvedeného tedy v tomto právním prostředí vyplývá, že pokud je emailový systém užíván společností, zaměstnavatel disponuje právem kontrolovat jeho obsah. Zprávy poslané uvnitř společnosti, jakož i ty, které jsou posílány mezi společnostmi, mohou být předmětem monitoringu zaměstnavatele. Obecně by tedy zaměstnanci neměli předpokládat, že tyto aktivity nejsou monitorovány a jsou absolutně soukromé.

 Závěrem

V současné době právní systém USA pracuje pouze s velmi omezeným množstvím norem, které by regulovaly monitoring internetových přístupů zaměstnanců; jednoznačně většina soudních sporů tedy končí ve prospěch zaměstnavatele. Je otázkou jak se k tomuto tématu u nás postaví soudy.

Jakkoli bych nerad vyzýval k jakýmkoli krajnostem v konstituci či aplikaci právních norem, domnívám se, že důraz na ochranu a nedotknutelnost soukromého vlastnictví zaměstnavatele, spolu s dnes už v mnoha podnicích prakticky nezbytnou ochranou ne-li přímo proti průmyslové špionáži, pak alespoň proti indiskretci zaměstnanců, vyžádá zpřísnění naší úpravy či jejího výkladu ve prospěch zaměstnavatelů.

Autor: Mgr. Jiří Kania
Autor působí jako advokátní koncipient v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři v.o.s., kde se zabývá zejména obchodním právem a problematikou pracovněprávních vztahů v IT oblasti.